Začátek školy: Zasednout do lavic

Sotva jste dítě naučili chodit, mluvit, zbavili jste ho plín, už je před vámi další výzva. Bojíte se, jak se s ní poperete? Možná se vám dokonce vybavuje vaše zápolení s paní učitelkou, která nad vámi stála s přísným výrazem a nutila vás dojídat maso i brambory, ačkoliv se vám z nich dělalo špatně. A ty věčné spory se žákem Novákem z 1. A! Všechny takové vzpomínky, co vám i po letech vyvolávají tik v oku, vymažte. Aby potomek do školy či školky chodil rád, mluvte před ním o těchto institucích jenom v dobrém. Vyprávějte mu, že se tam seznámí s novými kamarády, pozná nové věci, zažije netušená dobrodružství. Prohlížejte si spolu tematické obrázkové knížky nebo pozvěte na návštěvu sousedovic Toníka, který jde do vyšší třídy a stále ho to ve škole baví. Poproste také prarodiče či známé, aby dítěti neříkali věci typu: „Chudáčku, už si nebudeš moct tolik hrát!“ nebo: „Spaní po obědě, to bylo utrpení!“ Ratolest by se měla na novou etapu svého života těšit, ne se jí děsit.

Já tu být nechci!

I přes veškeré nadšené povídání o hodné paní učitelce a úžasných stavebnicích, co ve školce jistě jsou, se může stát, že když dojde na lámání chleba, potomek se „zasekne“. V šatně vás křečovitě chytí za nohy a spustí srdceryvný řev. Nejenže ho chcete opustit, což je samo o sobě v jeho mysli prohřešek jako hrom, ale navíc ho míníte zanechat na neznámém místě s naprostými cizinci! Co teď? Posbírat saky paky, vycouvat s tím, že to zkusíte za rok? Anebo dostrkat vzpouzející se dítě do třídy, zaklapnout za ním dveře a vypařit se? Ačkoliv je to těžké, neboť se v tu ránu na vás upírají zraky všech přítomných, nepropadejte panice! Sedněte si k ratolesti „na bobek“, ať máte oči ve stejné výšce, a klidně jí vysvětlete, jak bude den probíhat: vy teď musíte do práce, mrňous si tu zatím pohraje s hračkami a ostatními dětmi, po obědě ho vyzvednete a společně zamíříte domů. Nediskutujte, nezvyšujte hlas, neprotahujte loučení. Musíte věřit, že to potomek zvládne. Ostatně, paní učitelky jsou na takové případy zvyklé a hravě si s nimi poradí. Každopádně nevoďte potomka do školky s obavami, co zase bude za cirkus. Ten malý človíček vaše rozpoložení vnímá a reaguje na něj, třeba právě pláčem. Abyste mu pomohli si v novém prostředí zvyknout, dávejte mu s sebou oblíbeného plyšového parťáka. Školákům potom udělá radost třeba nová samolepka nalepená na sešit, obrázek zastrčený do penálu, malý talisman do aktovky, přívěsek na krk nebo na zip…

Nikdy se nesnažte nenápadně vykli­dit pole, vždycky se s ratolestí před odchodem rozlučte. Můžete si pro tuto příležitost vytvořit speciální ritu­ál: cokoliv, co vás hned tak neo­mrzí provádět opakovaně: společně odříkáte nějakou vtipnou básničku, vymyslíte si sérii po sobě jdoucích gest, předvedete jakýsi taneček… Fantazii se meze nekladou. Jakmile vykonáte tento „obřad“, na nic nečekejte a zanechte potomka ve schopných rukou učitelského sboru. Také byste měli pokaždé seznámit dítě s tím, co ho ten den čeká: dneska půjdeš domů „po o“/po spaní, přijdu pro tebe já/přijde pro tebe babička s dědou atd., a dohodnuté věci dodržte. Nesnažte se mu naslibovat hory doly jenom proto, abyste se už mohli vytratit, přičemž nemáte v plánu svým závazkům dostát. Neuplácejte ratolest odměnami, když vydrží být ve školce hodná. Ta si na hračky nebo cukrovinky rychle zvykne a bez nich to už nepůjde.

Specialitou školáků je pak jednou a dost: „Už jsem ve škole byl, proč tam chodit znovu?“ Jakmile s vámi začne dítko smlouvat, že je venku hezky, ještě nemají moc učení, dalo by se tedy podniknout něco zajímavějšího, stůjte si na svém. Povolíte-li a necháte (výjimečně) potomka doma, budete podobné debaty vést častěji, než by vám bylo milé.

Už nejsem malý!

Pokládáte v žertu ruce na hlavu dítěte ve snaze zastavit jeho růst, ale nepomáhá to. Čas neúprosně letí a z miminka se stává předškolák a pak školák. Někteří rodiče či prarodiče to ale moc nevnímají a mají tendenci se o dítě starat pořád stejně, jako kdyby bylo ještě v zavinovačce. Nahánějí ho se lžící po bytě, musí se přece najíst. Oblékají mu všechny vrstvy oblečení, ačkoliv to už s přehledem zvládne samo. Neváhají vstoupit do školní šatny, aby mu přerovnali věci ve skříňce a pečlivě srovnali učebnice v tašce. Jejich snaha je spíše na škodu než k užitku. Paní učitelky nic z toho dělat nebudou. Dítě pak bude bezradné, nedostane-li šanci obíhat s jídlem kolem učebny, avšak bude muset způsobně sedět u stolečku. A jak se má najíst, když bylo zvyklé, že se mu všechno dopraví přímo do pusy? To samé s oblékáním – můžete mu pomoci něco přidržet, správně nasměrovat hlavu, ale jinak ho nechte, ať se s tím vypořádá samo. Také mu můžete po začátek usnadnit práci tím, že mu ne­koupíte boty na zavazování, nezvládá-li udělat tkaničky. Veďte dítě k samostatnosti a dopřejte mu zažívat po­city vítězství, když se konečně samo vysmrká do kapesníku nebo přejde ulici na zele­nou.

A pak jsou tu naopak dospělí, kteří mají pocit, že se na školní docházku musejí děti důkladně připravit. Jejich potomci tak sypou básničky z rukávu, na požádání vyseknou paletu písniček, umějí číst a psát ještě dřív, než zasednou do lavice. Přehnaná aktivita v tomhle případě spíš škodí. Dítě se pak ve školce či škole nudí, neboť probíraná látka pro něj není žádná novinka. Co se týče psaní a čtení, psychologové radí podpořit potomka, když o ně projeví zájem, ale nijak ho do toho nenutit. Lehce se totiž může stát, že vy to ratolest naučíte „nějak“, avšak paní učitelka po ní bude chtít jiný postup. A na problém je zaděláno!

Neplašte se dopředu, řešte věci tak, jak přijdou, a snažte si tuhle etapu potomkova života užívat plnými doušky. Příliš rychle zase pomine.