Zásadně nekupujte nic předem, počkejte si na seznam pomůcek od třídního učitele. Některé školy vítají prvňáčky připravenými balíčky, jinde vám nadiktují, co je potřeba obstarat. V každé škole, ba i u každého kantora, se požadavky liší. Jsou pedagogové, kteří naprosto přesně vědí, jaký typ pomůcky a od jakého výrobce budou děti potřebovat, další vám sdělí jenom: pastelky.
Zrovna pastelky dokážou pěkně potrápit. Některé viděly barvičky jen z rychlíku. Dítě nakreslí obrázek, hrdě vám ho donese ukázat, avšak místo krásného díla vidíte jen bledé obrysy. Abyste mohli mistrovskou práci obdivovat, musí ratolest na své kreslířské náčiní pořádně přitlačit, což ho záhy přestane bavit. Když už jsou barvy syté, pastelky se kolikrát nedají ořezat. Tak dlouho se snažíte o parádní špičku, až vám v ruce zůstane nepoužitelný špaček. Jindy se vám povede pastelku naostřit na první dobrou, radost však nemá dlouhého trvání. Sotva se dítě dotkne tuhou papíru – špička odpadne.
Než se tedy vrhnete na nákupy, pozeptejte se na zkušenosti jiných rodičů, zabrouzdejte na internetové diskuze, nebo vyzkoušejte pastelky třeba v dětském koutku. V papírnictví vám nejspíš tuto šanci nedají.
Nenechte se zmást výrobci, kteří v reklamách tvrdí, že jenom takové a makové náčiní je pro vašeho potomka to pravé. Každé dítě je jiné. Zatímco jednomu vyhovují trojhranné širší pastelky, druhé z nich bolí ruka. Řešení? Pátrat a zkoušet, dokud nenajdete tvar, který ručce vašeho dítěte „padne“. Ani leváci nemusejí zoufat, dnes je na trhu nepřeberné množství pomůcek, šitých jim na míru. Stačí se „popídit“ v obchodech nebo na internetu. Někdy ale není problém v tom, s čím dítě pracuje, avšak jak náčiní drží, jakým stylem při činnosti sedí… V knížkách nebo na webech najdete fotky, na kterých jsou vyobrazené správné úchopy i správné polohy těla při kreslení či psaní. Máte tedy možnost srovnávat. Nejste-li si jisti, jak na tom vaše dítě, můžete vyhledat specialistu na grafomotoriku, který vám od výše zmíněných problémů uleví.
To samé se týká i psacích potřeb. Prvňáci se nejprve učí psát obyčejnými tužkami. Když to zvládnou, „přesedlají“ na pero. Tužky (pastelky též) vybírejte s měkkou tuhou, obvykle se začíná s číslem 1 nebo 2. Je-li tuha „nepoddajná“, dítě má tendenci „rýt“. Což se pochopitelně nelíbí svalům na jeho ručce, tudíž o sobě dávají intenzivně vědět. A dostat s takovou vidinou potomka k písance? Nemožné! Také v tomto případě řešte tvar. Hladké, kulaté tužky mohou ratolesti ujíždět. Děti jsou ale kreativní stvoření a s každou potíží se vypořádají natotata. Prostě tu potvůrku klouzavou popadnou a drží ji u špičky, nebo naopak co nejblíž k druhému konci. Ani jedno není správně. Se správným úchopem může potomkovi pomoci nástavec na tužku, vyráběný speciálně pro tento účel.
Aby se nemuselo dítě každou chvíli zdržovat ořezáváním tužky, naučte ho najít tu správnou míru mezi „kopytem“ a „výstavní špičkou“. Je jasné, že s kopytem se špatně píše, špička, tak jak jsme s nadsázkou popisovali u pastelek, se zase láme. Dobrý je takový zlatý střed. A když už jsme u toho ořezávátka, učitelé obvykle doporučují opatřit to, co má otvory jak na širší, tak na užší tužky.
Tím se pomalu přesouváme k dalším pomůckám, které bude dítě ve škole používat. Třeba gumu. Všechny ty v podobě kytiček, zvířátek, dopravních prostředků vypadají krásně, některé z nich dokonce i hezky voní. Výjimky se najdou, ale vesměs se tyhle typy hodí spíš na okrasu, než že by s nimi dítě ve škole opravdu něco vygumovalo. Sáhněte raději po té nejobyčejnější šedé, a tu zdobnou dejte ratolesti jenom jako amulet pro štěstí.
Pastelky, tužky a spol. se usídlí v penále. Prohlédněte si, jestli je pořádně slepený či sešitý, má bytelný zip… Zazvoní, děti šmahem smetou pomůcky do pouzdra, hodí ho do tašky a letí na oběd. Nekvalitní výrobek takové zacházení dlouho nevydrží. Pozornost věnujte i vnitřku. Není nic horšího, než když ostatní žáci pracují na svěřeném úkolu a vaše ratolest stále ještě doluje pomůcky z těsných poutek. Možná snad jen to, když poutka povolí a potřeby se rozletí do všech světových stran.