Petřín kousek za Prahou

Máte chuť zajít do přírody, ale bojíte se divočiny? Máte kočárek? Chcete mít jistotu, že se neztratíte? Že jsou poblíž civilizované toalety? Kochat se rozkvetlými stromy a třeba si pod nimi dát romantické dostaveníčko? Cíl vaší cesty je jasný: Průhonický zámecký park.

Stejně tak, jako je Petřín na jaře sice čarokrásný, ale poněkud přeplněný, ani v Průhonicích nebudete sami. Představte si nádherně upravené skalky a stráně. Lidi. Rozkvetlé sakury. Lidi. Jezírka plná černých a červených kaprů. Lidi. Kachny s malými kačátky. Lidi. Vrby v jarním vánku. Lidi. Zelené travnaté louky. Lidi. Upravené cesty a pěšinky vinoucí se křivolace všemi směry. A samozřejmě lidi.

Většina z nich jsou turisté. Z východu. Ať už nám blízkého nebo toho Dálného. Rodinky šveholící ruštinou. Asiatky se selfie tyčí. Mladí, nejspíš studentí z různých zemí, dorozumívající se anglicky. Ale všichni svorně obdivující tu krásu. Nejčastěji hledáčkem fotoaparátu nebo mobilu. Mohli byste se nad tím durdit, ale je to vlastně dobře. Pražský hrad, Karlův most a Vyšehrad není všechno, co může naše země nabídnout. Malebná zákoutí plná historie nejsou jen v hlavním městě a v dnešní době je stále méně míst, kde se člověk může pokochat krásami přírody.

Pravda, díky nim je v zámeckém parku daleko více návštěvníků, ale turisté se většinou drží hned u vchodu do areálu. To je největší výhodou Průhonického parku oproti třeba výše zmiňovanému Petřínu. Je větší, než by se zdálo. Když necháte zámek i jezírka daleko za sebou, čekají vás stovky metrů opuštěných cest, po kterých se můžete nerušeně procházet. Lehnete si na prosluněném palouku na trávu, do uší pustíte Chopina nebo nějakou jinou vámi milovanou hudbu, nebo třeba jen posloucháte zpěv ptáků a při tom hledíte do korun stromů. A když se dostatečně nabažíte samoty, dojdete si do zámku na kávu nebo zmrzlinu.

Zjistíte, že je málo způsobů, jak lépe strávit nedělní odpoledne. Vyražte do parku, dokud všechno kvete. Přece všechny parádní fotky pro Instagram nenecháme turistům.

Dobrá fotka je jako buřty s cibulí
Průhonický zámek, to není jen park s rozvetlými stromy a kavárna. Najdete tu i Galerii Natura, která až do konce dubna hostila výstavu s názvem Italy.
Dělila je od sebe dekáda, ale oba našli zalíbení ve fotoaparátu značky Leica a rušných ulicích italských měst. Fotografové Pavel Kopp a Karol Kállay mají hodně podobný styl i obsah. Černobílé momentky ze všedního života. Hra světla a stínů, zaostření na detail, krása obyčejnosti.
Pavel Kopp v úvodu píše, že při setkání s fotografem Josefem Sudkem se dozvěděl, že pravá fotka musí dozrát a uležet se jako buřty s cibulí. A hlavně musí mít něco za rohem. Myslím, že oběma vystavujícím se to povedlo dokonale. Kontrast klasických soch a živých tváří, odrazy klasických památek i lidských emocí, patina, nedokonalost, otlučenost, zachycení pomíjivého momentu.
Karol Kállay uvádí, že jeho trikem bylo být velmi blízko fotografovanému objektu a ve správný okamžik stisknout spoušť. Tuhle blízkost jste na výstavě mohli pocítit. Jako byste stáli na zaprášené italské ulici druhé poloviny minulého století, slyšeli hluk kolem a cítili vůni čerstvě pražené kávy. Výstava byla jejich vyznáním lásky k Itálii i umění fotografie.